Silvestrovská pohádka o pasáčkovi Hoaxovi
31.12.2007
Při čtení různých poplašných zpráv a fám jsem si mnohokrát vzpomněl na pohádku z dětství o pasáčkovi, který volal z legrace o pomoc. Pohádkou se také nechal inspirovat dr. Jan Tomsa a po své špatné zkušenosti s jedním hoaxem ji upravil do informatické bajky, kterou si můžete přečíst v detailu zprávy.
O Hoaxovi
(Informatická bajka)
Na jednom harddisku žil chudý pasáček programů jménem Horác Axman. Každé ráno vyháněl programy z disku na RAMku, aby se vydatně napásly dat, večer je zase sháněl zpátky na disk, nadojené výsledky poctivě odevzdával výstupním perifériím, které na ně vždycky už netrpělivě čekaly, a nepotřebnými starými verzemi plnil recykler, aby programy nemusely spát ve hnoji.
Tak to šlo dlouhé měsíce, až se pasáček začal na pastvě nudit. Vyzkouším, řekl si, jestli jsou ostatní pasáčci taky tak pilní jako já nebo jestli třeba místo hlídání programů nespí. I vylezl na nejbližší port a začal nahlas volat: „Viry, viry, pomoc, jdou sem viry!“ Jak se hlas šířil po síti, uslyšeli ho nejdřív pasáčci ze sousedních disků. Samozřejmě hned nechali všeho a běželi Horácovi na pomoc. Když přiběhli na jeho RAM, žádného vira neuviděli. Asi se schovali někde na harddisku, nedej bože v jeho boot-sektoru, řekli si, a začali disk důkladně prohledávat. Hledali dlouho, předlouho, leč marně. Nejzkušenější z nich sice objevil v tmavém koutě disku několik trojských koní, ale to bylo všechno. Pak se pasáčka zeptali, kde přesně ty viry viděl. On se chvíli vykrucoval, ale nakonec nedokázal potlačit smích a musel přiznat barvu. Kamarádi, promiňte, já si z vás střílel. Ale teď aspoň všichni víme, že jsme na případný útok virů připraveni. Ha ha.
Pasáčci nejdřív chtěli milému Horácovi rozbít procesor, ale pak si řekli, že stačí rozumná domluva. Když odcházeli, ještě se zeptali: „Jakpak se jmenuješ, ty šprýmaři?“
„Horác Axman“, představil se zdvořile. Hm, Horác Axman, to je divné jméno, řekli si, to si nezapamatujeme, snad stačí zkratka. Budeme mu říkat Ho-Ax.
Zpráva o příhodě se rychle roznesla, většina pasáčků si zaťukala na procesor a řekla si, že ten Hoax je asi pěkný trouba a nejspíš nemá na pastvě co na práci. Našli se ovšem i takoví, kterým Hoaxův žert připadal podařený a tu a tam ho někdo i zopakoval. Ve vzdálenějších doménách, kde příhoda s Horácem ještě nevešla ve všeobecnou známost, se opakoval podobný algoritmus. Postupně se ale poučili všichni a na podobná zavolání už nikdo nereagoval. Zase blázní nějaký Hoax, pomyslel si, kdo to slyšel, neboť Horácova přezdívka se mezitím rozšířila na všechny podobné žertéře. A tak, když se nad doménou z některého portu ozvalo volání: „Viry, viry!“, ozvěnou se neslo jen „Hoax, hoax!“, pokud se vůbec něco neslo. A všichni pasáčci zůstali v klidu ležet na svých RAMkách a spokojeně pásli své programy.
Pak se jednou stalo, že se na obzoru opravdu objevilo hejno zlých, nebezpečných a hladových virů. Pasáček, který je uviděl, začal okamžitě volat na ostatní: „Kamarádi, pomoc, viry, jdou sem viry, je jich strašně moc, jsou nebezpeční, pomoc, pomoc!“. Ale ostatní pasáčci nic. To už známe, řekli si. A náš pasáček (možná to byl zrovna ten Horác, možná ne, to už se nedovíme) volal znovu: „Viry! Viry“, ale po doméně se ozvalo jen: „Hoax! Hoax!“ a to bylo všechno. A tak milé viry roztrhaly a sežraly data, programy i pasáčka a takto posilněny vydaly se odhodlaně po síti na další RAMky a harddisky.
Novověký čtenáři, zkus sám formulovat mravní naučení.
(Informatická bajka)
Na jednom harddisku žil chudý pasáček programů jménem Horác Axman. Každé ráno vyháněl programy z disku na RAMku, aby se vydatně napásly dat, večer je zase sháněl zpátky na disk, nadojené výsledky poctivě odevzdával výstupním perifériím, které na ně vždycky už netrpělivě čekaly, a nepotřebnými starými verzemi plnil recykler, aby programy nemusely spát ve hnoji.
Tak to šlo dlouhé měsíce, až se pasáček začal na pastvě nudit. Vyzkouším, řekl si, jestli jsou ostatní pasáčci taky tak pilní jako já nebo jestli třeba místo hlídání programů nespí. I vylezl na nejbližší port a začal nahlas volat: „Viry, viry, pomoc, jdou sem viry!“ Jak se hlas šířil po síti, uslyšeli ho nejdřív pasáčci ze sousedních disků. Samozřejmě hned nechali všeho a běželi Horácovi na pomoc. Když přiběhli na jeho RAM, žádného vira neuviděli. Asi se schovali někde na harddisku, nedej bože v jeho boot-sektoru, řekli si, a začali disk důkladně prohledávat. Hledali dlouho, předlouho, leč marně. Nejzkušenější z nich sice objevil v tmavém koutě disku několik trojských koní, ale to bylo všechno. Pak se pasáčka zeptali, kde přesně ty viry viděl. On se chvíli vykrucoval, ale nakonec nedokázal potlačit smích a musel přiznat barvu. Kamarádi, promiňte, já si z vás střílel. Ale teď aspoň všichni víme, že jsme na případný útok virů připraveni. Ha ha.
Pasáčci nejdřív chtěli milému Horácovi rozbít procesor, ale pak si řekli, že stačí rozumná domluva. Když odcházeli, ještě se zeptali: „Jakpak se jmenuješ, ty šprýmaři?“
„Horác Axman“, představil se zdvořile. Hm, Horác Axman, to je divné jméno, řekli si, to si nezapamatujeme, snad stačí zkratka. Budeme mu říkat Ho-Ax.
Zpráva o příhodě se rychle roznesla, většina pasáčků si zaťukala na procesor a řekla si, že ten Hoax je asi pěkný trouba a nejspíš nemá na pastvě co na práci. Našli se ovšem i takoví, kterým Hoaxův žert připadal podařený a tu a tam ho někdo i zopakoval. Ve vzdálenějších doménách, kde příhoda s Horácem ještě nevešla ve všeobecnou známost, se opakoval podobný algoritmus. Postupně se ale poučili všichni a na podobná zavolání už nikdo nereagoval. Zase blázní nějaký Hoax, pomyslel si, kdo to slyšel, neboť Horácova přezdívka se mezitím rozšířila na všechny podobné žertéře. A tak, když se nad doménou z některého portu ozvalo volání: „Viry, viry!“, ozvěnou se neslo jen „Hoax, hoax!“, pokud se vůbec něco neslo. A všichni pasáčci zůstali v klidu ležet na svých RAMkách a spokojeně pásli své programy.
Pak se jednou stalo, že se na obzoru opravdu objevilo hejno zlých, nebezpečných a hladových virů. Pasáček, který je uviděl, začal okamžitě volat na ostatní: „Kamarádi, pomoc, viry, jdou sem viry, je jich strašně moc, jsou nebezpeční, pomoc, pomoc!“. Ale ostatní pasáčci nic. To už známe, řekli si. A náš pasáček (možná to byl zrovna ten Horác, možná ne, to už se nedovíme) volal znovu: „Viry! Viry“, ale po doméně se ozvalo jen: „Hoax! Hoax!“ a to bylo všechno. A tak milé viry roztrhaly a sežraly data, programy i pasáčka a takto posilněny vydaly se odhodlaně po síti na další RAMky a harddisky.
Novověký čtenáři, zkus sám formulovat mravní naučení.
